Nedělní miniglosy č.776

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynul druhý ze tří týdnů mé fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, kde jsem již absolvoval vernisáž a čtyři komentované prohlídky. Po prvním týdnu jsem byl spokojený, kterak jsem veškeré časové a fyzické vytížení zvládl bez nějakých výraznějších známek únavy (když vás to, co děláte, hodně baví, únava je to poslední, co byste pociťovali). Výsledkem bylo, že jsem v pondělí večer odpadl a spal jsem od osmi večer do úterních šesti ráno, což už se mi tedy dlouho nestalo :-). I včera jsem celý den strávil v Berouně a večer jsem zpracovával získané materiály. Na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, jsem si ale opět nějaký čas našel a mohu vás teď díky tomu přivítat u 776. čísla blogového nedělníku se značkou NMg. Mimochodem, myslíte, že je sedmička šťastné číslo? Já jen že příště budeme mít velmi úhledné sedmičkové vydání :-). 

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem v textu O (ne)motoristickém Čerfovi ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším. V pátek jsem pak přidal fotočlánek z další vycházky s Pražskými domy, který vznikl Na samém okraji pražského Nového Města. Připojím odkaz na fotoreportáž ze zahájení své berounské výstavy Úhledně namačkaná vernisáž. A z "předvýstavního" období mohu ještě jednou připomenout jeden kousek "v řeči mírně vázané" Mlčenlivý den a článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem O rypáku, který provozoval lesbu. 

Na okraji pražského Nového Města

S projektem Pražské domy jsme se dostali už na samotný okraj Nového Města směrem ke Karlínu. Prošli jsme (zatím jednostranně, přesně jak stoupají čísla popisná) Klimentskou ulicí až k bývalému Denisovu nádraží (později nádraží Praha - Těšnov), které bylo odstřeleno v roce 1985. Zvláštní, tou dobou už jsem v Praze studoval, byl jsem v prváku na VŠCHT, ale k tomuhle nádraží jsem se nikdy nezašel podívat, aspoň si na to tedy nevzpomínám. Prvák byl docela náročný a moc prostoru na mimoškolní aktivity jsme neměli, ale stejně je to ve zpětném pohledu zarážející a mít dnes tu příležitost, určitě bych si ji nenechal ujít. Nádražní budovu jsem tedy na páté letošní vycházce vyfotit nemohl, ale stejně jsem si několik drobných témat našel. 

Jedna z tamějších dnešních moderních budov se mi líbila tím, jak pěkně minimalisticky vypadala mozaika její stěny směrem k magistrále: Tři oddělená patra oken se žaluziemi, z nichž jen pár tvořilo světlejší čtverce mezi čtverci tmavšími. Takovou symetrii - nesymetrii mám rád.  

O (ne)motoristickém Čerfovi

Dlouho jsem si myslel, že jsem v Evropě snad posledním člověkem, který nikdy nevlastnil automobil a zásadně se vyhýbá tomu stát se aktivním účastníkem silničního provozu. Jezdím vlaky, autobusy, na kratší vzdálenosti tramvají či metrem, je-li k dispozici; nepohrdnu ani letadlem, kterým jsem se už dostal i na druhý konec světa. Přestože vlastním řidičský průkaz, sám neřídím. Nikdy mě nevzrušoval zvuk dobře seřízeného motoru ani vůně benzínu či nezbytných mazadel, jako dítě jsem netoužil po mopedu, ani jsem se nikdy nikomu nesápal po volantu v touze se aspoň dotknout. Když ostatní obdivovali krásu nějakého obzvlášť povedeného automobilu, jen jsem krčil rameny; nic to se mnou prostě nikdy nedělalo. A když se milovníci koní dunících pod kapotou sešli a pustili se do náruživé debaty o tom, kdo rychleji z nuly na sto nebo jaký sportovní model si vyhlédli jako "kočkolap", nasadil jsem neutrální výraz a odkvačil jsem na procházku do svého vnitřního světa.

Ano člověk je jistě v pohybu svobodnější, může-li bez ohledu na všeliké jízdní řády nasednout do vozu a odjet, kam se mu zachce, třeba tam, kde žádné autobusy nejezdí a lišky ve vazelínou a olejem zadělaných montérkách dávají dobrou noc. Samozřejmě se mi už párkrát stalo, že by se vlastní auto šiklo, třeba když jsem před dvěma týdny převážel spousty obrazů na svou výstavu z Dobřichovic do Berouna. Ale už jsem si na to, že jsem nemotoristou, docela zvykl, život to v důsledku, myslím, není ani horší ani lepší, jen se začasté ubírá jinudy, jinými cestami, mimo dálniční obchvaty a estakády. A v tiskárně, kam si (metrem) jezdím vyzvednout svoje fotoobrazy, už to o mně vědí a připraví mi balík dokonce i s plastovými "nožičkami", abych si ho mohl cestou domů bez obav postavit na zem v tramvaji, což je míra péče, které se obyčejným automobilistům rozhodně nedostává.

Nedělní miniglosy č.775

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Končící týden byl pro mě opravdu hektický: V pondělí totiž po dlouhých přípravách začala vernisáží moje fotografická výstava MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, kde jsem strávil ještě pátek a půlku soboty při třech komentovaných prohlídkách pro zájemce. Dva dny jsem byl až do pozdního večera v práci a během státního svátku jsem absolvoval docela rozsáhlou (skoro čtyřhodinovou) naučnou vycházku po pražské Letné. Týden jsem pak završil sobotní vycházkou z dlouhodobého projektu Pražské domy, při které jsme si procházeli okrajovou část Petrské čtvrti směrem ke Karlínu. Suma sumárum jsem strávil doma opravdu jen pár hodin, kdy jsem mohl něco dělat, což se projevilo nejen v míře neuspořádanosti mé dobřichovické domácnosti ale i v nabídce mých blogových příspěvků. Několik dalších jich mám sice rozmyšlených, ale trochu se obávám, že soustředěně se jim budu moct věnovat až v okamžiku, kdy výstava skončí, ještě uvidíme. Na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, jsem si ale trochu času našel, takže vás teď mohu přivítat u půlkulatého 775. čísla blogového nedělníku se značkou NMg.  

Vzhledem k mému týdennímu programu bylo samozřejmě obtížné se na blogu vyhnout jeho hlavnímu bodu. Ve středu jsem ukázal pár prvních záběrů z pondělní vernisáže ve fotočlánku Úhledně namačkaná vernisáž, byť fotky tentokrát nebyly ode mne, ale pro článek mi je poskytli fotografové na vernisáži přítomní. V pátek jsem pak přidal jednu Sváteční letenskou odrazovku z již zmíněného výletu po pražské Letné. Z "předvýstavního" období mohu připomenout např. po dlouhé době zase jeden kousek "v řeči mírně vázané" Mlčenlivý den nebo článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem O rypáku, který provozoval lesbu. 

Sváteční letenská odrazovka

Mám teď poněkud rozlítáno, zrovna dnes jsem měl na své výstavě v Berouně hned dvě komentované prohlídky, na které přišlo kolem třicítky návštěvníků, a z výsledku jsem měl docela dobrý pocit, byť jsem se dostal domů až večer. Ale zrovna včera - protože byl státní svátek a na mé výstavě bylo pohříchu zavřeno - jsem hned ráno vyrazil do Prahy na asi tříapůlhodinovou průvodcovanou vycházku po Letné. Pravděpodobně se k některým letenským fotkám ještě vrátím, až pomine ten úvodní výstavní frmol, našel jsem tam dokonce potenciální zajímavé místo pro zvláštní podobu portrétu (!!! kruci, to vypadá divně, ne? Já a portrét? To nikdy neladilo...), ale to zatím neprozradím, aby mi ten nápad někdo nevyfoukl, protože jak se znám, já nad ním ještě budu pěkných pár měsíců přemýšlet, pak pět let hledat vhodného člověka, který by se takovým způsobem nechal vyfotit a do té doby na celou tuhle kauzu v návalu jiných aktivit vesele zapomenu.  

Tak sem dnes dám aspoň malou namlsávku v podobě "odrazovky" od letenské budovy Expo58. To uvnitř je prostor tamější kavárny s krásnými "deštníkovými" svítidly, to venku je terasa se stolečky a židličkami, kde v časném dopoledni ostře a mrazivě foukalo, to ještě vzdálenější je jeden z přilehlých vzrostlých stromů, ještě o něco dál je stověžatá Praha v údolí Vltavy a to úplně nejdál jsou bílí beránci na tmavě modré obloze. Pět (tedy nejméně) vrstev ve zdánlivě jediné zrcadlové ploše. Ne nadarmo je jeden z MINICYKLŮ na výstavě právě "Reflexe a zrcadlení"; je dobře vidět, že tenhle typ fotek mě zajímá, i když by se tahle nová fotka téměř jistě na berounskou výstavu nekvalifikovala, tak dobrá zase není.

Úhledně namačkaná vernisáž

Moc teď v posledních dnech nestíhám, ale aspoň jako malou ochutnávku sem dám pár fotek z pondělní vernisáže své výstavy v berounské galerii Holandský dům. Tedy, já během celých sedmi hodin, co jsem byl v pondělí na místě, udělal jen pár fotek potemnělého a ještě prázdného sálu, abych měl vůbec nějaký důkaz, že jsem v sále byl, ale během vlastního programu s návštěvníky už jsem necvaknul ani jedinkrát. Ale tuhle zkušenost už mám z předešlých vernisáží, že když vítáte, vyprávíte, konverzujete, vysvětlujete, odpovídáte na otázky, snažíte se lidi trochu bavit, popíjíte, loučíte se, děkujete, atd., nejenže si s nikým nestihnete pořádně popovídat, ale ani nemáte čas na to sami fotit. Dnešní fotky mi speciálně pro tento článek laskavě poskytli účastníci vernisáže, fotografové Zuzana Terešová a Carlos Sardá Vidal, kterým za to (a taky - jako ostatně všem váženým účastníkům vernisáže - za jejich návštěvu výstavy) velice děkuji. 

Mám-li být upřímný, cestu na vernisáž jsem si trochu zkomplikoval: Pořídil jsem totiž pro vernisáž pití - pětilitrový bag Merlotu, po dvou litrech Vlašského ryzlinku, Pinot gris a Červeného (tedy bílého) tramínu a ještě navrch pětilitrovku jablečného moštu pro ty, kteří přijeli autem. A pár dalších věcí, aby se využil prostor docela velké tašky. Když jsem pak čtvrthodinku před odjezdem vlaku vyrazil se svým čtvrtmetrákovým zavazadlem střídavě v levé a pravé ruce na cestu na nádraží, kterou za stejnou dobu zvládám každý den s lehkým batůžkem na zádech, ukázalo se, že je to dobré tělesné cvičení, kterému jsem přece jen od školních let trochu odvykl. Ale dojel jsem.

Nedělní miniglosy č.774

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden byl u mne logicky spojený hlavně s přípravou nastávající berounské výstavy mých fotek. Teď, jediný den před zahájením výstavy, už jsou hlavní věci připravené a fotky ve výstavním sále nainstalované, tak je dobrá příležitost zaměřit se na něco úplně jiného, např. na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy u 774. čísla blogového nedělníku se značkou NMg.  

Samozřejmě, ještě je třeba doladit na výstavu pár drobností, třeba to, co budu na zítřejší vernisáži návštěvníkům říkat, protože nemám žádného najatého řečníka, který by na autora pěl chválu, jak to na vernisážích povětšinou bývá. Ale na rozmýšlení, co by mělo a nemělo na zítřejší vernisáži od 17 hodin zaznít, bude k dispozici ještě večer a pondělní dopoledne, dnešní odpoledne a podvečer budou jako obyčejně věnované miniglosám, snad mě tradiční místo, kde miniglosy píšu, umožní "přepnout" uvažování na tradiční nedělní téma.

Především předvernisážový frmol zapříčinil, že jsem měl v uplynulém týdnu čas napsat a zveřejnit jediný článek, přičemž to byl navíc článek právě o chystané instalaci výstavy, text Dost zvláštní první máj. Tentokrát u mě bohužel nebyl na pořadu dne žádný rozervaný Mácha ani líbání pod rozkvetlými stromy, i když bych za ně byl samozřejmě rád aspoň v takové symbolické podobě jako v minulých letech. Mohu ovšem připomenout články z předešlého období, např. po dlouhé době zase jeden kousek "v řeči mírně vázané" Mlčenlivý den nebo článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem (ale tomu už se asi v rubrice o češtině ani moc nedivíte) O rypáku, který provozoval lesbu. 

Dost zvláštní první máj

Co vlastně patří k opravdovému prvnímu máji? Prvomájový průvod? Proboha, to už snad nikdy ne! (viz např. vzpomínka O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu). Polibek pod rozkvetlým stromem? Ano, ten by byl moc pěkný a speciálně letos bych za něj byl ochotný leccos vyměnit, ale ten je právě teď možné tak maximálně poslat po větru správným směrem, ovšem zcela bez záruky, že dovane až k těm správným krásným rtům s odleskem barvy rozkvetlých sakur. Anebo snad po modernu jít pořádně nakoupit do některého z chrámů konzumu, když první máj nepatří mezi svátky s úředně zakázaným prodejem? To musí teprve být ten správný máchovský "láskyčas"!

Ne, rozkvetlé stromy všech druhů a barev jsem byl nucen letos upozadit a najít si jiný program: Prvomájové ráno mě přivítá v berounské galerii Holandský dům, kde bychom měli během dne kompletně nainstalovat mou jedenáctou samostatnou výstavu fotografií - tentokrát s názvem MINICYKLY. Až dnes jsem si přinesl z tiskárny posledních sedm obrazů, které zkompletovaly celou výstavní kolekci; už to začínalo zavánět pořádným adrenalinem, ale nakonec se podařilo vše připravit podle původního plánu. Dokonce už mám v obýváku u jedné stěny spoustu balíků obalených bublinkovou fólií a čekajících na odvoz. Odjezd 1. května v osm ráno. Přesně!

Nedělní miniglosy č.773

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po velikonoční přestávce se tuto neděli vracejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u 773. čísla blogového nedělníku se značkou NMg.  

Tentokrát by neměly miniglosy zabrat úplně celé odpoledne a podvečer, protože už jen pouhý týden zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům (vernisáž bude 5. května v 17:00, tedy slušně zapamatovatelného "PÁTÉHO PÁTÝ V PĚT"). Poslední várku obrazů pro výstavu sice ještě nemám, ale bez toho by to nebyl ten správný předvýstavní adrenalin :-). No a tak využívám čas k přípravě různých drobností, jako jsou popisky obrazů, e-mailové pozvánky či informace na sociálních sítích.

Od minulého vydání NMg jsem publikoval celkem čtyři nové články: K tragédii na pražské Filozofické fakultě jsem se vrátil v textu O nespravedlivém a místy krutém světě, který se stal za ty dva týdny druhým nejčtenějším článkem na tomto blogu od začátku roku 2025. Dále jsem přidal po dlouhé době zase jeden kousek "v řeči mírně vázané", tentokrát z názvem Mlčenlivý den. Během Velikonoc jsem měl k dispozici pár minut večerního focení na staňkovské zahradě, z čehož vznikl fotopříspěvek Velikonoční Kouzelná zahrada 2025. Poslední článek má trochu podivný název O rypáku, který provozoval lesbu, rychle ale zjistíte, že byl zařazen do oblíbené rubriky Jazykové hrádky, takže asi nebude vše tak, jak to na první pohled vypadá :-). Z předchozího období ještě jednou připomenu celkem rozsáhlou fotoreportáž z rychlé (vlakem na otočku) návštěvy Brna Brněnské vodojemy na Žlutém kopci. 

O rypáku, který provozoval lesbu

Pozn.: Po dlouhých sedmi měsících konečně přidávám další příspěvek do oblíbené rubriky o zajímavostech z češtiny Jazykové hrádky, tak uvidíme, jestli čtenáře zaujme tak, jako se to podařilo těm předešlým :-).

Když se dívám na název dnešního článku, vypadá to skoro, jako by se měl jeho děj odehrávat v prostředí kriminálního polosvěta, kterému se za časů rady Vacátka říkalo galerka (v dnešní konzumní společnosti už se tak spíš říká poličce u zrcadla, což je podle mě taky moc zajímavý přenos významu slova), a zavání to snad dokonce nepěkným vykořisťováním člověka člověkem či přímo - nedej bože - nějakou formou kuplířství, jistě provozovanou kdesi v temných útrobách legendární Jedové chýše. Leč, jak uvidíme, skutečnost nemusela být zdaleka tak dramatická, jak to na první pohled citlivýma očima 21. století vypadá.

Ve spise Jana Ámose Komenského Dveře jazyků otevřené se píše: "Obrazník obraz na podstavek staví, jestli hrubě veliký jest, sochou jej nazveš." Tedy slovo socha existovalo už za Komenského a šlo už tehdy o plastiku stojící na podstavci - bez ohledu na technologii vzniku. Sochy ovšem tehdy nesochali sochaři, ale právě rypáci, tak se totiž v té době říkalo - odvozeno od rýpání (vyřezávání, dlabání či osekávání) - právě sochařům a nemělo to žádnou přímou vazbu třeba na výrazný tvar jejich nosu. Tedy, nešlo o nic prvoplánově hanlivého, jak to může vypadat z našeho pohledu, nicméně jazykový cit napovídá, že koncovka -ák ve slově rypák ani nijak nenaznačuje, že by snad rypáci byli považováni za bůhvíjakou elitu té doby. Laicky bych si dovolil odhadovat, že práce středověkého rypáka nebyl prostě žádný med.

Velikonoční kouzelná zahrada 2025

Zdejší štamgasti dobře vědí, že se tu čas od času objevují nové příspěvky do dlouhodobého fotografického cyklu Kouzelná zahrada. Abych mohl nějaké nové fotky ukázat, musí být splněno několik podmínek: Jednak musím navštívit Staňkov (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde ona kouzelná zahrada leží, protože i kdyby záběry na jiné zahrady byly sebekouzelnější, do Kouzelné zahrady se nekvalifikují. A jednak se musí trefit dobré podmínky světelné, což většinou znamená prosluněný večer nedlouho před západem slunce, kdy je světlo nejměkčí. No a taky s sebou musím mít právě foťák, který umí delší expozice, a dobrou náladu k večernímu "jančení" a pobíhání od kytky ke kytce a od stromu k stromu. Pokud se všechny podmínky sejdou ve stejnou chvíli, otevře se pár minut prostoru na focení, ne moc, protože ještě chvíli před západem bývá slunce příliš silné a samozřejmě jakmile sluníčko zajde, už se pak nedá pořádně vyfotit nic. 

O letošních Velikonocích jsem byl ve Staňkově dva večery. Ten první z pohledu světelných podmínek nestál za nic, protože z tmavě šedé oblohy lilo jako z konve. Ten druhý jsem si nebyl jistý, že stihnu, protože jsem byl na Bílou sobotu pozván na výlet do svých rodných Domažlic a měl jsem se vracet večerním vlakem. Naštěstí vlak neměl zpoždění a když jsem to vzal z nádraží hodně rychlou chůzí, dorazil jsem na zahradu opravdu těsně před západem slunce, takže pár fotek stihlo vzniknout. 

Mlčenlivý den

Pozn.: Dnes to není úplně velikonoční téma. Ale jel jsem vlakem do Staňkova a měl jsem dvě hodiny času na to být o samotě se svými myšlenkami. Sice v jinak přecpaném vagóně, ale přece...

 

Mlčenlivý den

Plyšové ticho rozpaků

neslyšný vztek

i tiché zvažování

zda nebýt či být

i pro zítřek.

 

V tichu pak potměšilé

šumění vlastní krve

lačně vzlínající v tváře.

 

Hluk polknutí

vln úžasu

a zbledlé svatozáře.

 

Tak ozdobeny jitřními strachy

večer naše tváře steskem zčervenaly

            v odlescích barev, co se tichem živí.

 

Za námi další den

              co zůstal mlčenlivý.

 

 

O nespravedlivém a místy krutém světě

Bylo to jen chvilku před Vánoci 2023, kdy se - paradoxně v čase, kdy si vzájemně přejeme hlavně klid, radost a lásku - náš svět otřásl v základech. Tím tentokrát nemyslím to, co bývá nejčastější - totiž že se někde na druhém konci světa něco strašného stane: Islámští teroristi to unesenými letadly naperou do ikonických věžáků, vybuchne jaderná elektrárna, zemětřesení a následná vlna tsunami srovná se zemí obrovské plochy a sebere desetitisíce lidských životů, v doposud mírově se vyvíjejících oblastech vypukne válka. Tentokrát ale nešlo o vzdálená místa, která známe maximálně tak ze zpravodajství. Tentokrát se vše odehrálo v místech, která dobře známe, kudy jsme už mnohokrát prošli, není to nikde za vzdálenými humny, žijí tam naši blízcí a jde o bezprostřední součást našeho světa. Jen pár hodin před tím, než mladý a nejspíš inteligentní muž uskutečnil svůj dlouho připravovaný děsivý plán a zastřelil na pražské Filosofické fakultě tolik lidí, kolik jenom zvládl, jako nesmyslnou pomstu světu, ve kterém už nedokázal dál žít, jsem před budovou fakulty fotil předvánoční staroměstskou atmosféru. Odpoledne jsem pak přejel na Vinohrady, kde jsem potřeboval vyzvednout právě vytištěnou krásnou fotografickou knihu - vánoční dárek pro své blízké. Právě tady jsem se dozvěděl, že se na fakultě střílí a že je to tentokrát zatraceně vážné.  

Jakmile odezněl úvodní šok, logicky se začaly objevovat nesmírně důležité a nejednoduché otázky: Jak vůbec může k něčemu podobnému dojít? Kde se bere taková strašná nenávist? Dalo se té hrůze nějak zabránit? A udělaly naše instituce, které - aspoň jak se domníváme - jsou tu pro to, aby podobné situace řešily a v optimálním případě jim předcházely, vše pro to, aby něco podobného nemohlo nastat, případně aby se to aspoň příště neopakovalo? 

Nedělní miniglosy č.772

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli u posledních tří čísel našeho nedělníku, i dnes dojde k jeho postupnému zveřejňování: V první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Zima provedla ještě jeden pokus ovládnout situaci, který byl ale - podobně jako kdysi německá vojenská ofenzíva v Ardenách - odsouzen k nezdaru; stačilo pár dní vydržet a je tady zpět příjemné slunečné jaro. Ono aprílové počasí je svými proměnami typické, což naštěstí neplatí o Nedělních miniglosách, našem svérázném blogovém týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který je - minimálně svou svéráznou absurdní poetikou - tak vytrvale neměnný, že už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u předvelikonočního čísla blogového nedělníku se značkou NMg. A pozor, hned zpočátku upozorňuji (a na konci úvodníku to pro jistotu ještě jednou zopakuji), že na Velikonoční neděli Nedělní miniglosy plánovaně nevyjdou. V pátek a v sobotu budu trochu cestovat po svém rodném kraji a v neděli budu mít honičku s přípravou své nadcházející fotovýstavy. 

Ano, už jen pouhé 3 týdny zbývají do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Předposlední várka obrazů pro výstavu už je od pátku pod střechou a zbývá ještě ta poslední, která to sice bude mít "o fous", ale snad nakonec všechno vyjde. Situaci napomohla moje týdenní dovolená, během které jsem se snad úplně neflákal. Mimochodem, potěšilo mě, že základní fotografický vkus mě snad ještě neopouští: V pátek byli ve Zlíně vyhlášeni fotografickými osobnostmi roku Karin Petrskovská (na jejíž aktuální výstavu krásných ženských aktů v restauraci U růžového sadu na okraji náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze jsem lákal před dvěma týdny na facebooku) a Honza "Kočičák" Kočí, o kterém jsem zde na blogu už několikrát podrobněji psal, např. v článku Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem.

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byla reportáž z rychlé (vlakem na otočku) návštěvy Brna Brněnské vodojemy na Žlutém kopci. V pátek jsem pak představil Oficiální plakát své berounské výstavy MINICYKLY, o který jsem sice vedl s pořadatelem výstavy určitou diskusi, ale výsledek naší dohody, věřím, není úplně špatný. Z předchozího období ještě jednou připomenu aprílový "přací" fotočlánek Právě dnes, před deseti lety, aneb Noční smíchovské jeřáby. který měl připomenout jednu pro mě báječnou událost zpřed deseti let, odezvu své návštěvy nové verze představení Kytice v divadle Semafor, text Hoooj, ty Štědrýý večerééééééé... kde si můžete srovnat původní Erbenovu verzi s parafrází Jiřího Suchého z roku 1972 a jako bonus jsem přidal své dvě doplňující sloky, které pohříchu nejsou o tolik mladší než ty Suchého :-), a text O fotografovi, který se nerad fotil (ten zmiňovaný autor je mi opravdu až podezřele podobný), ve kterém jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. 

Oficiální plakát mé berounské výstavy MINICYKLY

Už v únoru jsem zdejší milé čtenářky a čtenáře v článku MINICYKLY - letošní květnová berounská výstava zasvětil do základní koncepce své jedenácté samostatné fotografické výstavy: Na výstavě bude k vidění šest cyklů fotografií navzájem hodně odlišných témat i forem zpracování a ke každému z nich série pěti či šesti fotografií - podle toho, jak se je podaří do prostoru galerie uspořádat. 

Měl jsem připravenou i svou vlastní verzi plakátu, která sestávala z jednoho obrázku za každý takový "minicyklus", původní pracovní verzi jsem pouze doplnil informací o otevírací době. Zaslal jsem svůj návrh pořadateli a ukázalo se, že plakát jednak nemá všechny nezbytné náležitosti, např. logo a webové stránky Městského kulturního centra (bodejť by je taky měl, když takový požadavek nebyl součástí zadání; rád zahrnu do návrhu cokoli, co dává smysl, leč musím se o tom dozvědět, v telepatii zatím ještě nejsem moc zběhlý, i když bych takový způsob vstřebávání informací v mnoha situacích uvítal) a jednak bylo vůbec patrné, že si pořadatel představoval plakát jinak, nejspíš i proto, aby to bylo v souladu s místní "plakátovou tradicí". A tak jsme se v týdnu s paní vedoucí berounského kulturního centra sešli, abychom naše odlišné představy nějak vyřešili.

Dohodu jsme nakonec uzavřeli takovou, že bychom, myslím, mohli jít nejmenovaným aktuálně válčícím stranám a jejich rádobyusmiřovačům příkladem: Oficiální podoba plakátu převezme z pracovní verze fotky zástupců všech šesti minicyklů a využije jinou barevnost a kompozici. Tyto plakáty se budou používat pro výstavu všude v Berouně a v oficiálních médiích a budu ji používat i já v elektronické komunikaci (na sociálních sítích i v e-mailech). Původní podobu návrhu naproti tomu použiju na papírové kartičky, které budu rozdávat osobně, už je mám natisklé a zatím jsem jich rozdal asi dvacet. 

Brněnské vodojemy na Žlutém kopci

Když jsem spatřil první fotky z toho místa, bylo mi jasné, že se tam musím někdy podívat na vlastní oči, nejlépe ještě do té doby, než se informace o zajímavém novém turistickém cíli široce rozkřikne a nastane tam nával návštěvníků. A tak - když jsem si vzal teď v dubnu týden volna, hlavně kvůli značným nedodělkům přípravných prací na mé nastávající fotografické výstavě v Berouně (bližší informace o tom, jak příprava pokračuje, přidám v pátečním samostatném článku) - počítal jsem i s jedním dnem výletu "na otočku" do Brna. Pravda, v Brně, kam jsem dříve docela často jezdil, jsem už teď několik let nebyl, takže by se nabízelo pobýt tam aspoň pár dní a spojit to s poznáváním, co všechno se tam "od mých dob" změnilo. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to bude opravdu monotematická návštěva. Ráno v pět jsem vstával, po desáté jsem byl v Brně, kolem jedenácté jsem už byl na místě, kolem půl třetí odpoledne jsem byl hotov, dal jsem si rychlý indicko-nepálský oběd a kolem čtvrté  už jsem zase seděl ve vlaku, abych kolem osmé večer byl zpátky doma a podíval se, jestli aspoň nějaké fotky vyšly.

Do Brna jsem vyrazil "nalehko", tedy bez stativu a sofistikovaného příslušenství. Chtěl jsem se napřed podívat, co se dá všechno na místě podniknout, jak tam jsou vstřícní k fotografům a jak je to tam s kolotočem návštěvníků. Zjistil jsem, že vstřícní jsou velmi, fotit se stativem se dá bez problémů, je to jenom na vás, nikdo vás na prohlídkové trase nekontroluje a nepeskuje. A stativ je opravdu třeba kvůli nedostatku světla; ano, dá se fotit na vysoké ISO, ale zrnitost výsledného obrazu neumožňuje udělat slušnou zvětšeninu většího formátu, poměrně dlouhý čas 1/5 až 1/10 se zase úplně pevně v ruce udržet nedá, takže do hry vstupuje i neostrost obrazu. Byl jsem jedním z mála návštěvníků, který neměl zájem o prohlídku s průvodcem, ale dával jsem přednost tomu, že jsem si volně chodil tudy, kudy se mi právě chtělo a hledal jsem zajímavé záběry. Skupiny s průvodcem byly výrazně rychlejší než já a když mě taková docela početná tlupa návštěvníků předešla, zůstal jsem většinou v prostoru vodojemů dočista sám. Mimochodem, úplně nejlepší podmínky pro takové samotáře jsou prý v lednu a únoru, kdy chodí jen minimum návštěvníků a navíc je možné se ve vodojemech ohřát, protože tam panuje dost stabilní teplota kolem 13 stupňů (prý v opravdu mrazivých zimních dnech někdy klesne až k 10 stupňům a v tropickém létě naopak naroste někam k 16 stupňům), chce to každopádně dobré oblečení i obutí, protože např. ve vodojemu č.2 jsou louže, občas i hlubší :-).

Dnes mám fotek trochu víc, snad to nebude vadit, přidám k nim jen pár poznámek a základních informací:

Nedělní miniglosy č.771

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli u posledních dvou čísel našeho nedělníku, i dnes dojde k jeho postupnému zveřejňování: V první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že jedna odejmutá hodina z přechodu na letní středoevropský čas už se dostatečně vstřebala (mimochodem, čím dál víc si myslím, že mi vlastně současný stav střídání docela vyhovuje), a jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u prvního dubnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.

Už jen pouhé 4 týdny zbývají do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Od posledního víkendu se mi nepodařilo přidat k těm již připraveným žádnou novou fotografii, osm se mi jich už tři týdny vyrábí v tiskárně a čas začíná netrpělivě přešlapovat v předpokoji. Ale příští týden mám dovolenou, tak snad bude dostatek prostoru vše dohnat a stihnout. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY a na facebooku už jsem začal zveřejňovat příspěvky s hlavní zprávou NEVĚŘTE DEZINFORMACÍM A PŘIJĎTE SE NA VÝSTAVU PODÍVAT NA VLASTNÍ OČI!, která by se v různých souvislostech s výstavou měla objevovat cca 5x za týden.

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl "přací" fotočlánek Právě dnes, před deseti lety, aneb Noční smíchovské jeřáby. který měl připomenout jednu pro mě báječnou událost zpřed deseti let. V pátek jsem pak přidal jednu odezvu své návštěvy nové verze představení Kytice v divadle Semafor, text Hoooj, ty Štědrýý večerééééééé... kde si můžete srovnat původní Erbenovu verzi s parafrází Jiřího Suchého z roku 1972 a jako bonus jsem přidal své dvě doplňující sloky napsané snad ještě kdysi na základní škole; určitě je to zatím nejstarší známka mého domácího veršování, kterou jsem zde na blogu ukázal :-). Z předchozího období ještě jednou připomenu fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám a text O fotografovi, který se nerad fotil (ten zmiňovaný autor je mi opravdu až podezřele podobný), ve kterém jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Ještě jednou taky připomenu článek Opozita, který jednu pro mě významnou březnovou neděli nahradil tradiční Nedělní miniglosy.

Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...

Pamatujete si ještě ze školy na Erbenovu Kytici? Třeba na baladu Štědrý večer? Přiznávám, že nebýt semaforského představení Kytice (Jiří Suchý, Ferdinand Havlík, Jiří Cízler) ze sedmdesátých let, asi bych si pana Erbena moc po letech nevybavoval. Tak jen pro připomenutí:

Výběr 6 slok z originálu  (autor Karel Jaromír Erben,  1834 - 1852)

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku? 

 

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce. 

Právě dnes, před deseti lety, aneb noční smíchovské jeřáby

"Právě dnes, před deseti lety...", jak kdysi říkávala specificky krkolomným jazykem ve svých relacích kdysi dávno Svobodná Evropa. Ano, právě dnes, před deseti lety se mi splnilo jedno velké osobní přání, za které mi stálo za to kromě mnoha obyčejnějších a tradičnějších postupů v tuzemsku poprosit i speciální "přímluvnou poutí" od úpatí na vrchol posvátné hory Fudji v dalekém Japonsku, což podle některých hlasů mělo fungovat lépe a jistěji. U jednoho takového velkého přání - i když se nakonec zázrakem vyplní, a vlastně právě proto - samozřejmě nikdy nezůstane, je to jen takové přání startovací, na které přirozeně navazuje řada drobnějších, praktičtějších každodenních přání, která už ve většině případů nemíří tak vysoko; nevzývají přímo duchy daleké posvátné hory a neprosí je o zázraky na počkání, ale spíš orodují za to, aby příběh kdysi i s laskavou přímluvou nejrůznějších čarovných sil zdárně započatý a "dotýkaný" průběžně i na stránkách tohoto blogu (např. v článku Apríl v hlavní roli) pokračoval za co nejvlídnějších a nejklidnějších okolností správným směrem a v té nejlepší možné společnosti dál. Ostatně i dnešní článek je určitou formou soukromého přání, které by mělo ve všem dobrém navázat na těch předchozích devět.

 

 

Před pár dny jsem se vracel v noci z příjemně strávené soboty, která vyvrcholila tím, že jsem jedné dámě, která už nějakou dobu měla doma sbírku tří mých fotografií z cyklu Kouzelná zahrada, přinesl objednaný čtvrtý obraz do série. Vracel jsem se přes Smíchovské nádraží, které je teď obkrouženo velikým staveništěm se spoustou stavebních strojů, a při čekání na notně zpožděný vlak jsem obdivoval všechny ty vysoké a štíhlokrké jeřáby a v souvislosti s nastávajícím aprílem jsem si představoval, že vývoj každého člověka je vlastně taky takové rušné staveniště se spoustou plánů a dodavatelů, s prostředím občas zatroleně prašným, kde mnoho věcí vzniká zdánlivě chaoticky s chybějícími návaznostmi, jen všechny ty jeřáby, které jsou skoro permanentně v provozu, nejsou tak pěkně vidět, protože nemají tak pěkná světla, pouze se ve tmě a mlze každodennosti dají tušit všude vůkol. A přes všechny nejistoty, nepořádky v harmonogramu a zmatky v tom, kam správně patří který díl, z toho velkolepého projektu nakonec většinou překvapivě vyjde parádní pevná stavba, někdy více, někdy méně v souladu s původními plány, ale se vším, co se od takové stavby očekává.

 

Držím palce, ať tahle "právě dnes, před deseti lety" započatá složitá a v mnoha ohledech křehká ale o to více fascinující stavba ve všech možných směrech zdárně pokračuje a její výsledky nejenže budou skvěle fungovat, ale budou vždy i radostné na pohled, na poslech i na dotek :-).

 

Tak ať tomu tak je ještě pěkných dalších pár desítek let, jak duchové posvátné Fudžisan ve spolupráce s různými duchy českými, pevně věřím, vetkli kdysi do vínku.

Nedělní miniglosy č.770

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli minulou neděli, i dnes náš nedělník zveřejním nadvakrát - v první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Opět si od nás všech stát vypůjčil jednu hodinu, kterou nám bohdá vrátí na podzim. Ovšemže zase bez úroku, to je mi tedy byznys! - ale proč mě něco takového nepřekvapuje... Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, mají dnes "maličké kulatiny", protože vychází jejich 770. vydání. Než se tedy dostaneme ke kulatinám pořádným, budeme mít zabavenou hodinu zase zpátky v kapse :-). Vítám vás u posledního březnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.

Už jen pouhých 5 týdnů zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Zatím mám pořád pohromadě jen cca dvě třetiny fotek, část se právě dodělává a část je teprve v optimistických plánech na duben. Tak doufám, že když za pět neděl v balóně stačili hrdinové Julese Verna přeletět podstatný kus Afriky, mně by mohl stejný čas stačit na kompletaci cca 30 fotek pro berounskou výstavu, kam to mám z Dobřichovic v porovnání s cestou ze Zanzibaru jenom kousek. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si ostatně mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. 

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám, ve druhém textu O fotografovi, který se nerad fotil (případná podobnost s autorem tohoto blogu rozhodně není jen čistě náhodná :-)) jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Z předchozích článků ještě připomenu reportáž Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem, ve které jsem popsal zážitky z návštěvy skvělé fotografické výstavy a z velice vydařeného výletu s přáteli do sluncem zalité Chrudimi. A právě před dvěma týdny jsem dokonce místo tradičních Nedělních miniglos vydal článek Opozita, ve kterém se skoro přesně po roce objevilo pár nových řádek "v řeči velmi mírně vázané". Ještě jednou se zmíním i o podstatně doplněném (byť stále ještě neukončeném) příběhu tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice.