Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku...

S touhle větou na rtech a pořád ještě trochu v tranzu přišel onehdy, tuším že někdy ve druháku, na jaře 1986, v noci na kolej můj kamarád a kolejní spolubydlící Jirka. Takového jsme ho neznali, protože měl pověst sžíravého kritika, který na kultuře všeho druhu začasté nenechával nit suchou, pro ostré slovo nešel daleko a jeho odsudky bývaly trefné, přesně formulované a vypointované a mířily přesně "na komoru"; PRÁSK!! a bylo po umělci. Většinou nám po svých četných návratech z koncertů, z divadel, výstav či kin podal naprosto přesný "šaldovský" výklad toho, co zažil, přičemž příslušní umělci z ozvěny jeho slov museli mít škytavku na stovky mil daleko, ale tentokrát jen omámeně prošel kolem a bez bližších komentářů, na které jsme se těšívali, se zavřel na pokoji. Teprve postupně jsme z něho vymámili aspoň základní informace. "Někde to mám napsaný," zahledal po kapsách jméno, které jsme chtěli slyšet, protože když to kritikovi jeho typu vyrazí dech, musí to být opravdu NECO. A NĚKDO. "Nějaká Bára Basiková!" slyšel jsem z jeho úst poprvé to jméno.  

Abychom se přesvědčili, jestli to ze strany našeho kamaráda nebyla jen náhlá kritická indispozice, což se zvláště u mladé, pohledné a energií nabité zpěvačky nabízelo, protože i nesmlouvaví kritici mohou být za určitých okolností - vezme-li se to za ten správný konec - snadno ovlivnitelní, šli jsme se pak na "nový objev" podívat na koncert nového jazzrockového uskupení známého kytaristy Pražského výběru Michala Pavlíčka pod výbušným názvem STROMBOLI, ale chtě-nechtě jsme museli dát F.X.Jirkovi za pravdu: Něco takového se opravdu neslyší a nevidí často a pokud můžu soudit, za dobu, co jsem na světě, jsem v našich zeměpisných šířkách a délkách něco takového zaznamenal poprvé a zatím naposledy, a to jsem se mnoho let docela intenzivně rozhlížel a naslouchal (pravda, poslední roky už to tak intenzivní rozhlížení není a rozhodně mi v soudobé muzice dávno ujel vlak, ale to je, myslím, celkem přirozený vývoj), ale nic dalšího podobného se ke mně ani nedoneslo.

 

Nedělní miniglosy č.727

 

Nevím, jestli mám dávat do souvislostí odstrojení svého vánočního stromečku s návratem zimy, ale spíš si říkám, že půjde o projev výstředností nevyrovnaného apríla. Když jsem ještě běhával maratóny, touto dobou jsem vždy absolvoval testovací 27 km dlouhý výběh na Domažlicku a nikdy nebylo do posledního dne jasné, jestli si spálím čelo nebo bude padat sněhová krupice. Ještěže jsou na světě i některé jistoty, jako např. skutečnost, že v běžnou neděli vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy - zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kterému zatím svítí do oken ranní slunce (tady píšu ráno úvodník) a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí (tady píšu odpoledne hlavní text) nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

I v minulém týdnu jsem mezi dvě vydání Nedělních miniglos vsunul dva nové blogové články: V prvním jsem vás pozval do Jindřišské věže na už 9. ročník tradiční fotografické výstavy Všechny krásy Prahy a ve druhém se mi prudký přechod od tropického dne k porci nového sněhu "vrazil" do slabik japonské poetické formy v textu Aprílová tanka.  Z předchozího období ještě jednou připomenu poněkud kontroverzní  vykouknutí ze své fotografické komfortní zóny, když jsem se po dlouhé době opět odhodlal udělat pár záběrů lidí z pražských ulic, a speciální reportáž, ve kterém jsem vás zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje.

 

V archivu tentokrát povytáhnu jeden článek z úplných začátků fungování svého blogu, který pojednává v celkem praktickém duchu O pleonasmech a malou úvahu O robotech mezi lidmi, kde se víceméně marně snažím naplnit výzvu některých webových stránek "Dokažte, že nejste robot!"

Aprílová tanka

Dnes to bude opravdu stručný recept:

 

Vezmi pár pěkně odleželých slov a uválej z nich do pěti řádků japonskou tanku; do prvního vraž pět slabik, do druhého sedm, pak pět, sedm a ještě jednou sedm. Vše vyskládej na dobře vymaštěný plech, šoupni do trouby a peč na 170 stupňů (aspoň se u toho v té dubnové kose trošku zahřeješ), až je všechno akorát. Rýmovat se to nemusí, ale ucho (příp. oko) nepohrdne. Chroupej civilně a bez patosu.

 

Aprílová tanka

 

O překot víří

v jarních paprscích slunce

bělostné vločky.

Jazyky sněhovými

překřikují se výři.

Všechny krásy Prahy v Jindřišské věži

Minimálně posledních 5 až 6 let se vracím stále na jedno místo na jednu opakovaně pořádanou výstavu: Cílem je Jindřišská věž v Jindřišské ulici, kde se v místní galerii koná výstava Všechny krásy Prahy, na které je možné vidět vybrané fotografie autorek a autorů někdy jen volně, jindy těsněji spojených s projektem Davida Černého Miluju Prahu.  

Základní vstupné tu není úplně zanedbatelné (aktuálně 190 Kč), byť jeho součástí jsou i další části věžové expozice a návštěvníci se mohou vyjít podívat až do nejvyššího patra věže, odkud je úžasná vyhlídka do všech světových stran. Přesto investovaných peněz nelituji, protože se do těchto prostor - v běžný čas mimo speciální akce zas ne tolik navštěvovaných - chodím zároveň pokochat i rozčílit a pokládám si tu jako praktikující fotograf docela zásadní tvůrčí otázky, se kterými je lepší být sám, protože občas vyvolávají autorský zmatek a v nepřipravených očích i klamná zdání namyšlenosti. Ano, kochám se tu - vždy, bez výjimky - nepopiratelnými pražskými krásami i šikovností vystavujících, jak ony krásy zachytit a představit. A stejně neodbytně bývám rozčilen tendencemi upřednostnit líbivost, atraktivitu a něco, čemu říkám ve zkratce "pohlednicovitost", před originalitou podání a odvahou pohladit diváky i jinak než jen "po srsti". Moje představa, že z tisíců pořízených fotografií takového místa, jakým je Praha, musí být možné sestavit kompletní expozici výhradně z opravdu výjimečných obrazů, nad kterými se mimoděk rozbuší každé citlivě vnímající srdce, zůstává až na výjimky nenaplněna a já coby mírně poučený návštěvník obvykle překousávám zklamání z toho, že výstava je "jen" výborná, zatímco mohla a měla být vynikající  a nezapomenutelná.   

 

Nedělní miniglosy č.726

 

Podle předpovědi máme dnes na dlouhou dobu poslední "letní" den, tak si ještě užijme teplo a do chystajícího se občasného sněžení a další sibérie si můžeme vzít na zahřátí i sedmisté šestadvacáté číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Letošní dubnové vedřiny mě vybudily k tomu, abych nedlouho po Velikonocích odstrojil konečně vánoční stromeček, tak vás zčásti z poněkud méně zdobného obývacícho pokoje v Dobřichovicích a zčásti z odpolední kavárny na pražském Poříčí opět vítám nad tradiční nedělní stránkou shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

V minulém týdnu jsem mezi dvě vydání Nedělních miniglos vřadil dva nové blogové články: V prvním jsem zdokumentoval malé vykouknutí ze své fotografické komfortní zóny, když jsem se po dlouhé době opět odhodlal udělat pár záběrů lidí z pražských ulic. Ve druhém článku jsem pak představil svůj nový objev z dobřichovické knihobudky, amerického průvodce pro české a slovenské krajany, kteří chtěli začátkem 60. let navštívit svou dávnou domovinu, ze které se ovšem v mezidobí stala socialistická země s komunistickou vládou a móresy.  Z předchozího období se s vámi ještě jednou podělím o neobyčejný zážitek z Japonského večera s haiku v pražském zenovém domečku, speciální reportáž, ve kterém jsem vás zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje a článek o nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu.

 

V archivu jsem pro vás tentokrát našel dvanáct let starou básničku Noční polštářová rekonstrukce a až do úplných začátků fungování svého blogu vás zavedu v článku pojednávajícím v celkem praktickém duchu O pleonasmech.

Zajímavé Československo z dobřichovické knihobudky

Když se dívám do dobřichovické knihobudky, celkem důležitou roli pro mě hraje rok vydání knížky. Mám totiž vyzkoušeno, že knihami z let 1949 až 1962 a pak zase z let 1972 až asi tak 1985 se celkem nemá cenu zabývat, protože se v té době jen vzácně a spíš shodou okolností podařilo vydat takovou knihu, která z dnešního pohledu kvalitou obstojí. 

Když jsem nedávno narazil na brožovanou knížku s nadpisem Československo a zjistil jsem, že byla vydaná v roce 1962, užuž jsem ji chtěl vrátit do police, ale přesto jsem ji zběžně prolistoval. A možná znáte takový ten podivný pocit, že i když se poctivěji nezačtete a stránky jen přelétnete zrakem, přesto na první pohled s tou knihou něco není v pořádku. Jako kdyby atmosféra té knihy k roku 1962 vůbec nepatřila. On už ten divně nesocialistický státní znak na obálce mě měl varovat, že nepůjde o běžnou místní dobovou produkci.

 

Vykouknutí z komfortní zóny

Když jsem o víkendu přijel do Prahy, zarazilo mě, proč je tolik lidí na nádraží i v pražských ulicích ve sportovním. "To máš tedy krátkou paměť, nevděčníku, že si nepamatuješ, že začátkem dubna se běhá Pražský půlmaratón!" sjelo mě na dvě doby moje svědomí a mělo pochopitelně pravdu. Naposledy jsem běžel tenhle závod před 12 lety, v roce 2012 a tehdy už začínalo být jasné, že moje desetiletá přebohatá kariéra pomaličkého maratónce končí. Ještě několik let jsem z nostalgie chodil dělat diváka a snažil jsem se předávat běžcům na konci závodního pole (a také na pokraji sil) trochu nadšení a energie, jak jsem to s číslem na hrudi mnohokrát sám využil, ale postupně jsem se od těchto městských běhů vzdaloval, až jsem se vzdálil natolik, že už ani nevím, kdy se vlastně běží. Místo povzbuzovací trubky, mávátka a vlajky mám s sebou i tentokrát jen foťák a velmi, velmi mlhavou představu, co vlastně budu dneska fotit.

Říká se, že teprve když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, může se opravdu něco nového naučit a může růst. Z tohoto pohledu jsou maratónci a maratónkyně jistě pěkně rostlí (rostlé), protože co už by mělo jiného být mimo komfortní zónu, když ne běh na velmi dlouhé tratě - zvláště pak pro ty, co na něj nijak zvlášť netrénují, což býval celkem pravidelně můj případ. Jakýpak čas asi dnes běželi ti chlapíci a děvčice, které jsem právě na cestě do města míjel. To já.... Jen jsem nasucho polkl, protože jsem si uvědomil, že jsem svůj vlastní půlmaratónský osobní rekord dávno zapomněl, a přitom byla doba, kdy pro mě toto číslo znamenalo nemalou motivaci. Vylepšit ho aspoň o minutu, to by bylo něco, říkával jsem si kdysi, a když se mi to párkrát podařilo, měl jsem z toho radost převelikou. A dnes... Dnes si to číslo ani nevybavím, tak málo je - a nejspíš i vždy bylo - důležité!

Nedělní miniglosy č.725

 

V únoru a v březnu jsme si střihli jaro, tak není divu, že v dubnu jsme se už posunuli rovnou do léta. Venku se nejspíš chystá letošní první letní den a já si sedám k úvodníku "mírně jubilejních" sedmistých pětadvacátých Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Po velikonoční přestávce vás opět vítám nad tradiční nedělní stránkou shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

V mezidobí od posledního vydání Nedělních miniglos vyšly na mém blogu hned čtyři nové články. Prvním byl fotočlánek Černobílé výhledy ze zahrady Na Valech a rozkvetlý pozdrav z Petřína, pak jsem se s vámi podělil o neobyčejný zážitek z Japonského večera s haiku v pražském zenovém domečku, přidal jsem jedno úplně nové a dvě starší říční Strašidýlka a nakonec jsem vás ve speciální reportáži zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje. Z předcházejícího období ještě jednou připomenu docela rozsáhlý článek o nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu (mimochodem, v tomto článku jsou vložené i odkazy na mé dřívější blogové články o dvou velkých pražských výstavách, které dílo slavné Čechofrancouzské umělkyně v krátkosti představily) a zatím poslední zdejší kousek z rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaný na poslední chvíli, doslova Vpředvečer :-). 

 

Protože těch odkazů je kvůli velikonoční přestávce už dost, nehledal jsem tedy v hlubokém archivu žádný další "nový" článek a nechal jsem povytažený text O našich vzorech, a protože nejde o vzory osobnostní ale gramatické, není divu, že tento 12 let starý příspěvek dlí v rubrice Jazykové hrádky (jak jsem se při založení této rubriky kdysi snažil vysvětlit nedovtipnějším gramatickým puristům - když může mít Pavel Eisner z českého jazyka "Chrám i tvrz", mohu z něj snad já mít aspoň sem tam nějaké malé hrádky!).

Uvnitř pražského orloje

Dějství první - nepříliš vydařené:

Loni v srpnu se mi ozvala moje známá, průvodkyně Alena, že pořádá unikátní a nejspíš v dohledné době neopakovatelnou výpravu jen pro několik účastníků přímo dovnitř pražského orloje s osobní asistencí místního pana orlojníka. No to si umíte představit, jak jsem po takové možnosti skočil: Stihl jsem se tehdy přihlásit mezi prvními a dostal jsem se tak naštěstí mezi nejrychlejší desítku zájemců na opravdu mimořádnou vycházku, u které počet zájemců vysoce převyšoval kapacitu (vnitřní prostory se starým hodinovým mechanismem opravdu nejsou stavěné na turistické výpravy a vejde se tam jen pár lidí), Můžete mi věřit, že jsem se fakt nemohl dočkat, až vše uvidím na vlastní oči.

Den před plánovanou vycházkou jsem odcházel v práce kolem šesté a v ten okamžik mi zazvonil telefon. To snad ne! Volá průvodkyně Alena, co asi může chtít? Okamžitě mě napadlo, že vycházka se z nějakého důvodu ruší; tedy jestli je to tak, budu hodně zklamaný, protože jsem se těšil vskutku neobyčejně. No - jak tomu bývá, skutečnost byla ještě o dost horší: "Ty máš zpoždění? Už na tebe všichni čekáme! Stihneš to do pěti minut?" slyšel jsem ohromeně v telefonu. Tak jsem přišel na to, že jsem si návštěvu orloje omylem zapsal do kalendáře na jiný den, pohříchu pozdnější, což se dá jen obtížně napravit. Do pěti minut jsem to bohužel nestihl (a byl bych to nestihl ani do třičtvrtě hodiny). Asi znáte ty situace, kdy byste si nejradši nabančili, ale jde to jen těžko, protože vám vůči sobě samému chybí ten správný moment překvapení. Následky vlastní blbosti musí prostě člověk rozchodit a - po uhrazení případných napáchaných škod, v tomto případě zaplacení vstupenky, na kterou by si jinak brousily zuby další desítky zájemců - je pokud možno vzít s nadhledem a udělat si z nich - aspoň naoko - legraci třeba na sociálních sítích nebo na blogu. Ale bohorovný nadhled v takové situaci můžete snad hrát před ostatními, ale rozhodně ne před sebou samým. S průvodkyní jsem se aspoň domluvil, že když nic jiného, budeme oba brát mé zaplacené vstupné jako "rezervační poplatek", abych se - objeví-li se ještě někdy podobná příležitost - mohl do skupiny přihlásit přednostně a podniknout druhý pokus.

Dějství druhé - o dost povedenější:

Strašidýlka

Pomalu a neplánovaně začíná vznikat zárodek specifického fotografického cyklu, kterému říkám pracovně Strašidýlka. Jde o vedlejší výsledek experimentů s tekoucí řekou: Protože mi obyčejné "Říční variace" nestačily, začal jsem kdysi zkoušet, co se stane, když fotku normálně tekoucí vody, kterou je logické snímat na šířku, pootočím o 90 stupňů a proudění z přirozeného horizontálního režimu převedu do režimu vertikálního, což je v tomto případě opravdu řádně postavené na hlavu. Pochopitelně, to už pak není "otevřené" proudění v pravém smyslu slova, ale taková fotka má podle mne smysl jen tehdy, když na ní vznikne nějaký hotový "uzavřený" obraz. Optimálně strašidýlko.

Jak to tak bývá, s jídlem roste chuť, a tak mi pomalu přestala stačit hra na náhodu a začal jsem přemýšlet, jak tyhle fotky dělat trochu s rozmyslem a jak cíleně vyhledávat takové záběry, kterým by to mohlo jako potenciálním strašidýlkům slušet. První vlaštovkou se stala fotografie s názvem Maska (když nechci před ostatními vypadat moc infantilně, používám pro strašidýlka umělecký pseudonym "masky"). Otočit říční proudy nastojato se zprvu zdálo být čiré bláznovství, ale série "Malby vytvořené řekou," jejíž profilovou fotkou byla právě Maska, si na konci roku 2021 k mému překvapení přivezla čestné uznání ze soutěže v Tokiu, a tahle fotka samotná pak ještě v roce 2023 přidala individuální čestné uznání ze soutěže v New Yorku. A to ještě po vzoru kukaček podstrkuji tento typ fotek do nespecifických kreativních kategorií typu "Fine Art" nebo "Creative", jako by pořadatelé nemohli rovnou vyhlásit kategorii "Strašidýlka" a bylo by jasno :-).

Japonský večer s haiku v pražském zenovém domečku

Před pár lety jsem celkem pravidelně chodil na zajímavá nedělní setkání s japonskou kulturou a jejími milovníky a milovnicemi do japonské restaurace Miyabi v pražské Navrátilově ulici. V neděli tam tehdy mívali zavřeno (to už dnes neplatí) a interiér restaurace se cca jednou za měsíc úplně proměnil, aby v něm mohl probíhat různorodý program během setkání několika desítek lidí - přednášky (taky jsem kdysi jednu měl - o svých dvou výstupech na horu Fudžisan), výstavy, seance čajového obřadu, ochutnávky  různých japonských dobrot, kaligrafické pokusy, recitace haiku, ikebana, atd. Zde na blogu jsem podrobněji psal např. o mimořádné příležitosti sejít se a pohovořit si s opravdovými gejšami (viz článek z dubna 2019 Viděli jste někdy opravdovou gejšu?). Podobně jako mnoho jiných věcí, i tuhle pěknou tradici rozmetal covid, během kterého restaurace nefungovala (jen jsem se tam párkrát zastavil pro krabičku vydávanou u vchodu, dovnitř se nesmělo), lidé, kteří původně dost cestovali, zůstali roztroušeni (a někdy doslova uvězněni) na různých místech na zeměkouli bez možnosti se sejít na společné akci a s mnohými z nich jsem se už od té doby bohužel nepotkal.

O to víc mě potěšilo, když si majitelka restaurace Darja Kawasumi vzpomněla, že občas píšu haiku (párkrát jsem na našich setkáních některé své kousky, které se průběžně objevují i zde na blogu, recitoval) a pozvala mě na speciální večer s touto specifickou japonskou poezií, který od Nového roku občas se svými přáteli pořádá. V lednu a v únoru to ještě neklaplo, ale na březnové setkání jsem už přišel, vlastně poprvé po čtyřech letech, protože naposledy jsem byl na zdejší akci těsně před vypuknutím covidu, v lednu 2020.

Černobílé výhledy ze zahrady Na Valech a rozkvetlý pozdrav z Petřína

Naposledy jsem byl na Pražském hradě v těsně předvánočním večeru, kdy jsem zde slavnostním lijákem završil vycházku na počest svých třináctých "volitelných narozenin" a užil jsem si nezvyklý pocit, jaké to je být na otevřeném Hradě sám bez dalších turistů. V zimě jsem neměl moc důvodů šplhat na vrch nad Prahou: Sníh od Nového roku prakticky žádný nebyl a nedostatek světla a skoro stále zatažená obloha taky zrovna nelákaly k focení. Ale jakmile ve vzduchu zavonělo jaro a jinak monotónní olověná obloha se začala trochu trhat, zašel jsem se podívat do zahrad na jižní straně přiléhajících k Hradu. Hlavně ze Zahrady Na Valech se totiž otevíraly docela zajímavě osvětlené různorodé výhledy do údolí Vltavy.

Snad mi prominete, že jsem se tentokrát zaměřil hlavně na černobílé focení, tak to aspoň v závěru článku zkusím vykompenzovat nějakým barevným rozkvetlým pozdravem, protože Velikonoce, které si na blogu jinak skoro nepřipomínám, jsou za dveřmi, tak je aspoň symbolicky připomenu.

Nedělní miniglosy č.724

 

I když jaro už je s námi fakticky delší dobu a i v tomto tradičním úvodníku ho ohlašuji už několikátý týden po sobě, až dnes máme to jaro oficiálně potvrzené i slovutnými astronomy, kteří v tom mají rozhodující slovo. Tuto neděli tedy vycházejí první skutečně jarní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Paradoxně právě teď je asi největší zima za poslední měsíc (v sobotu v noci jsem po dlouhé době měl pod bundou svetr a ne jen tričko s krátkým rukávem, a přesto mi cestou domů pěkně nahlas drkotaly zuby), ale věřím, že se to do Velikonoc spraví (podle předpovědí možná i několikrát :-)) Vítám vás tedy u dnešního 724. čísla, které začínám netradičně psát už v sobotu v noci, protože v neděli mám na dopoledne už nějaký domluvený program a nevím, kdy se dostanu k psaní, tak je lepší si udělat trochu "fóra".

 

V týdnu od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát stihl napsat jen jediný článek, který mi zabral trochu víc času, než tomu běžně bývá - článek o celkem nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu (mimochodem, v tomto článku jsou vložené i odkazy na mé dřívější blogové články o dvou velkých pražských výstavách, které dílo slavné Čechofrancouzské umělkyně představily). Z předešlého týdne mohu ještě jednou připomenout druhý díl fotoreportáže z výletu na sever Čech, tentokrát se zaměřením na Litvínov: Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu), a po delší době i jeden kousek do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaný na poslední chvíli, doslova Vpředvečer :-). 

 

Z prachem zapadaného archívu tentokrát povytáhnu text O našich vzorech, a protože nejde o vzory osobnostní ale gramatické, není divu, že tento 12 let starý příspěvek dlí v rubrice Jazykové hrádky (jak jsem se při založení této rubriky kdysi snažil vysvětlit nedovtipnějším gramatickým puristům - když může mít Pavel Eisner z českého jazyka "Chrám i tvrz", mohu z něj snad já mít aspoň sem tam nějaké malé hrádky!), a úvahu O privátním blanickém rytíři - o tom, že starým českým pověstem v místní rozvinuté kapitalistické společnosti pšenka moc nekvete

Andrea Sedláčková: Toyen - první dáma surrealismu

Ti, kdo sem ke mně na blog chodí už nějaký ten pátek, dobře vědí, že pro malířku Marii Čermínovou, známou pod jménem Toyen, mám slabost, která trvá už desítky let. Každý pohled na její fantaskní surrealistické obrazy je pro mě vždy výletem do nádherných tajemných světů a zprostředkovaně i do duše jejich pozoruhodné autorky. Na blogu jsem o obrazech Toyen psal již dvakrát: Poprvé to bylo v roce 2016, kdy jsem se byl podívat v Muzeu Kampa na výstavě Toyen - Vidím, neboť je noc, bohužel tento článek jsem nedoprovodil fotografiemi. Tento nedostatek jsem si dostatečně vykompenzoval v roce 2021, kdy jsem publikoval, myslím, celkem poctivě udělaný článek Toyen - Snící rebelka, s více než dvacítkou zaznamenaných obrazů - tentokrát z velké výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale ani ta výstava nebyla úplně bez vady, protože v neblahé covidové době museli návštěvníci splňovat spoustu podmínek pro vstup do expozice a jejich pobyt v prostorách výstavy byl přísně limitovaný; za normálních podmínek bych mezi fascinujícími obrazy Toyen strávil minimálně trojnásobný čas.  

Když jsem těsně před Vánoci uviděl v knihkupectví novou biografii Toyen, sepsanou filmovou režisérkou Andreou Sedláčkovou, bylo mi jasné, že knihu použiju jako vánoční dárek s postranním úmyslem vlísat se do přízně obdarovaného, aby mi knížku taky nechal přečíst. K tomu ovšem nebylo nutné přistoupit, protože pod stejným stromečkem se nakonec sešly knihy dvě, z nichž jedna byla pro mne. Od Vánoc jsem pak s touto knížkou strávil nemálo večerů a četbu jsem si dávkoval, protože je opravdu nabitá informacemi, je ale třeba říct, že informace jsou v textu podávané velmi vstřícně a lidsky, tedy způsobem, který je v přímém protikladu k některým echtkunsthistorickým exkurzům, hlásajícím především vzdělanost a rozhled daného autora. Není divu, že se tato kniha loni stala Knihou roku v tradiční anketě Lidových novin.

 

Nedělní miniglosy č.723

 

Tento víkend beru jako letos první regulérně jarní. Včera jsem se poprvé od Vánoc vypravil nahoru na Pražský hrad a když právě zasvítilo sluníčko, bylo to opravdu na krátký rukáv. Pravda, když se vpodvečer pro změnu zatáhlo a přehnala se intenzivní ledová přeprška, dobrá voděodolná větrovka se hodila. Prostě apríl jaksepatří, byť podle kalendáře má ještě chvilku čas. Ať ale právě leje nebo pálí sluníčko, je tu neděle a s ní jako obyčejně i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 723. čísla.

 

V týdnu od posledního vydání Nedělních miniglos jsem opět zveřejnil dva nové blogové články. Prvním z nich byl druhý díl fotoreportáže z výletu na sever Čech, tentokrát se zaměřením na Litvínov: Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu). A po deseti měsících konečně přibyla jedna nová básnička do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaná doslova Vpředvečer :-). Z předešlého období ještě jednou připomenu malou úvahu O stěhovavých ptácích, která si klade otázku, jak tito ptáci vědí, že u nás bylo v únoru neobyčejné teplo, a proto už mohou vyrazit na zpáteční cestu z teplých krajin, ne úplně tradiční vzpomínku Mé devětadvacáté únory, v níž jsem přemýšlel o tom, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů", a speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. 

 

Z archívu tentokrát povytáhnu úvahu O privátním blanickém rytíři - o tom, že starým českým pověstem v místní rozvinuté kapitalistické společnosti pšenka moc nekvete,  a 15 let starou povídečku O podivném přání pana Vendelína. v níž se mimo jiné dozvíte o tom, co je to proslulá Vodseďálkova nemoc.

Vpředvečer

Děsné! Trvalo to skoro deset měsíců, co zde na blogu nevyšlo "v řeči mírně vázané" nic delšího než kraťoulinké haiku. Ještěže se čas od času objeví dobrá příležitost a dobrý důvod. Třeba začátek jara :-). 

Mimochodem, fakt dlouho jsem zvažoval, jestli název napsat dohromady nebo rozděleně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že není důležité, co je správně, ale co je správněji. Takže tak...

 ----------------

Vpředvečer

Vpředvečer

jako vždycky

krásou opiju se 

     oděnou do vzpomínky.

S tvou řasou v oku

     a s tvojí chutí v puse 

vtěsnávám slova

     nepříliš symetricky

     mezi dvě úzké linky,

     mezi dvě linky rýmu.

Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu)

Tento článek je pokračováním nedávného článku s dost podobným názvem Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova), ve kterém jsem se zaměřil na mosteckou část naší společné jednodenní výpravy za architekturními a uměleckými zajímavostmi severu Čech. Už na konci předešlého článku jsem avizoval, že jsme po prohlídce Mostu sedli na meziměstskou tramvaj a přes Záluží u Mostu jsme dojeli až na konečnou stanici v Litvínově. Cestou jsme se dost poučili v tom, že zdejší kraj je opravdu rázovitý, a pochopili, proč paní revizorky chodí ve třech. Část cestujících znaly jménem a bylo zřejmé, že jde o notorické černé pasažéry. Někteří z odhalených cestujících se s vyprovozením mimo tramvaj smířili hned, jiní odmlouvali a ti nejdrsnější se prali a plivali. Ale z vozu nakonec vypadli všichni, takže jsme mohli pokračovat. Pak přísné paní revizorky ještě cvičně pohrozily vyhazovem jedné paní z naší skupiny za to, jakým způsobem se za jízdy držela madla. Náš hlavní průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký, sice původně chtěl v tramvaji zarecitovat jednu ze svých básní, ale netroufl si, protože jsme si všichni uměli dobře představit, že i recitace básní je v tramvaji Most - Litvínov zapovězena, protože tramvaj je určena slušným lidem a ne nějakým básníkům!

Ze Záluží u Mostu, kterým jsme jen projížděli, žádné fotky nemám, ale kdykoli se tu ocitnu, propadám do trudnomyslnosti. Jako emeritní chemik bych měl místní chemické závody a rafinérie, kvůli kterým kdysi původní obec Záluží zanikla, snášet lépe než člověk neškolený, ale není tomu tak. Je to prostě běs už od pohledu, po čichu to není o moc lepší a velkou důvěru nebudí ani všudypřítomné výstražné nápisy. Jakmile ovšem překonáte Záluží a vjedete do Litvínova situace se o dost zlepší. Zčásti instinktivně (čím dál od Záluží, tím lépe) a zčásti kvůli tomu, co jsme chtěli z Litvínova nejvíc vidět, jsme dojeli tramvají až na konečnou ke kulturnímu centru Citadela.

Nedělní miniglosy č.722

 

 

Právě si dobírám poslední tři dny loňské dovolené, kterou jsem využil k malému výletu do Plzně a do Staňkova a bohdá ještě v pondělí využiju k focení v Praze. Zatímco dovolenkové dny jsou zcela jiné než dny běžné, neděle je u mne paradoxně velmi tradiční, takže k ní pochopitelně patří i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 722. (a v letošním roce jubilejního 10.) čísla.

 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát konečně jednou stihl publikovat dva nové blogové články. Prvním byla úvodní mostecká část dvoudílné fotoreportáže z výletu na sever Čech Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova). V pátek jsem pak přidal malou úvahu O stěhovavých ptácích, která si klade otázku, jak tito ptáci vědí, že u nás bylo v únoru neobyčejné teplo, a proto už mohou z teplých krajin vyrazit. Z předchozího období ještě jednou připomenu ne úplně tradiční vzpomínku Mé devětadvacáté únory, v níž jsem přemýšlel o tom, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů", a speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. Z archívu tentokrát povytáhnu 15 let starou povídečku O podivném přání pana Vendelína a o rok mladší úvahu O kvadratických a jiných rovnicích.

O stěhovavých ptácích

Vrtá mi to už nějakou dobu hlavou: Prý se k nám kvůli tomu, že u nás byl letos neobvykle teplý únor, vracejí o dost dřív stěhovaví ptáci. Na první pohled to dává docela smysl. Proč by přece dleli v teplých krajích déle, než je nezbytně nutné, když už jsou u nás dobré podmínky k návratu? I když, popravdě, já kdybych už byl jednou v teplých krajích, kde je nejspíš dost teplo, jinak by to byly houby teplé kraje, nechtělo by se mi do krajů studenějších, i kdyby mi tam nakrásně slibovali únor teplejší v průměru ne o tři ale hned o čtyři stupně oproti dlouhodobému, na mě přes lehce oteplovací tendenci poslední doby pořád ještě dost studeného normálu. To, co mě na tom ale znervózňuje, je skutečnost, jak se ti ptáci, sakra, v té dálce dozvěděli, že u nás byl relativně teplý únor?

Když u nás rozkvetou o měsíc dřív sněženky nebo rozkvetou meruňky, budiž, tomu rozumím. Jsou TADY a reagují na konkrétní podmínky. Vyšší okolní teplota je vzbudí a ony si řeknou, že nastal čas. Ale stěhovaví ptáci jsou TAM, v teplých krajích. Jsou i teplé kraje kvůli globálnímu oteplování ještě teplejší, o tolik, že to ptáky přesvědčí, aby se vydali dřív na cestu?  

Jenže kdyby tomu tak bylo, muselo by se aspoň občas stávat, že ptáci vybuzení předčasným oteplením teplých krajů přiletí ještě do Zmrzlíkova, v době, kdy tu řádí arktický blizardiáš. A to jsem zatím ve zprávách ještě nikdy nezaregistroval, že by někdy z českého nebe v půlce února padali zmražení předčasně se vracející čápi, které příliš brzy aktivovalo oteplení teplých krajů.

Sledují snad stěhovaví ptáci v teplých krajích zprávy? Přikukují za okny na poblikávající televizní obrazovky, co věští teplokrajová Světlana Zárybnická? Připoslouchají, o čem si vyprávějí kolemjdoucí lidé (ale proč ti by si vyprávěli zrovna o tom, jak je kdesi daleko v mrňavých Čechách?), nebo mají své vlastní neveřejné facebookové skupiny, kde s těmi, co se odmítli trmácet za teplem a vystačili si skromně s tím, co naše chladnější kraje nabízejí, udržují na dálku čilý kontakt a dostávají od nich přesné informace? "Pod Petřínem už to narůžověle kvete!" hlásí v komentáři s patnácti ptačími smajlíky a červenými srdíčky stav pražských mandloní. "Můžete vyrazit!" Nebo dokonce existuje speciální informační ptačí síť, jakýsi BirdNet, do něhož je obyčejným lidem vstup zapovězen (ornitologům zvlášť!) kvůli speciálním přístupovým zpěvným heslům, která by se nám nikdy nepodařilo napodobit?

Ať je to, jak chce, stěhovaví ptáci přilétají. Trochu se jim divím, ale jsem rád, že se rozhodli - přes veškeré naše vzájemné hašteření, skuhrání a hlouposti, které nejen děláme, ale bohužel i opakujeme - to s námi znovu zkusit a opět se k nám přistěhovat, byť jsme pro ně jen bydlištěm přechodným. Kdoví, možná by své chování rádi změnili, ale prokleté odvěké instinkty jim to nedovolí, což by se mi zdálo smutné. U nich i u nás.

Tak si radši představuji, že jim je na nás třeba jen sympatické, že jsme ve vztahu k nim celkem mírumilovní (už běžně neprovozujeme čižbu) a podobně jako oni také občas děláme docela obyčejné ptákoviny.

Už jsem tu tenhle klip kdysi měl v článku Peter Lipa - pražský vánoční koncert. Ale jednak se to sem dnes tematicky hodí a jednak jsem byl na dalším koncertě Petera Lipy právě předevčírem a odnesl jsem si odtud kromě moc fajn hudebního i lidského zážitku i téma pro dnešní článek :-).

 

 

Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova)

Domlouvali jsme se na tenhle výlet na sever Čech s přáteli, se kterými normálně chodíme především po Praze v rámci projektu Pražské domy, vlastně od začátku roku. Nakonec jsme se domluvili na první březnovou sobotu a jen jsme čekali, kolik z nás se objeví u ranního autobusu už na Florenci a kolik dalších přistoupí cestou na Hradčanské. Nakonec se sešlo deset lidí, někteří s vynikající znalostí místa, místní architektury i drobných artefaktů ve veřejném prostoru, někteří s vynikajícími organizačními schopnostmi, takže vždycky někdo lépe než já věděl, co je kolem k vidění, kam právě jdeme, kdy kde máme být, abychom něco podstatného nezmeškali, a taky odkud jedeme zpátky. Je to doslova slastný pocit, pokud jste zvyklí se za normálních okolností o vše starat sami. Nesmějí být takové příležitosti k mání často, protože bych se stal brzy rozmazlencem :-).

Ano, tentokrát jedeme nakouknout do Mostu a do Litvínova. A protože je nás deset a jedeme do Mostu, napadá mě přiléhavě "oslí můstek", že bych mohl z obou měst nabídnout zde na blogu jako ilustraci právě deset fotek; aspoň mě to přiměje odpovědně vybírat a nedávat všanc vše, co jsem cestou zachytil. V prvním článku deset fotek z Mostu a ve druhém (nejspíš až příští týden) dalších deset z Litvínova, co vy na to?

Co byste řekli, že má takové město jako Most - dříve město královské, dnes statutární - ve znaku? Inu - MOST, to by jeden neřekl. Po mostě ve znaku se prochází mezi dvěma štíhlými věžemi korunovaný dvouocasý lev s šesticípou hvězdou nad hlavou. Tedy - na lva jsme cestou nenarazili, ale Plzeň se taky zrovna nehemží velbloudy, byť je jeden v plzeňském znaku. Na obrázku je městský znak na zdi mostecké radnice, který jsem si přiblížil teleobjektivem.